OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je celkem zábavné sledovat, že i po více jak deseti letech po odchodu Velanda z TRISTANIE mají oba „týmy“ synchronizované vydávání alb.
Nicméně tím končí vzájemná podobnost. Zatímco Veland se SIRENIÍ pořád dře svou patnáct let starou vizi symfonického gothic metalu, kluci a holky z TRISTANIE prošli několika výraznými změnami.
První, lepší a překvapivější přišla na albu „Ashes“. Tehdy opustili svůj dosavadní přístup, který dovedli k vrcholu na předchozí řadovce, a uchýlili se k intimnější atmosféře a akustičtější hudbě.
Druhá změna přišla koncem minulé dekády, kdy kapelu postupně opustili skoro všichni členové, a ze sestavy nezůstal kámen na kameni. Z původní trojice zakladatelů (Veland, Meon, Ølsson) se na albu objevuje pouze jméno Moenovo, který však stojí trochu v pozadí. Kapele pomáhá s elektronikou a autorsky se již skoro nepodílí, stejně jako se neúčastní živých vystoupení. Kytarista Anders Høyvik Hidle se ke kapele přidal záhy po jejím vzniku a je tak jediný z původní sestavy z bravurního debutu „Widow´s Weeds“, kdo to s kapelou i nadále táhne na plný úvazek.
Od minulého alba „Rubicon“ se již sestava nezměnila. Zpěvačka Mariangela je důstojnou nástupkyní Vibeke Stene. Má jiný hlas, jiný styl zpěvu, je asi o třicet kilo lehčí, ale zpívá jí to dobře a k současné podobě TRISTANIE se dobře hodí.
Kjetil Nordhus byla sázka na jistotu, jeho angažmá u GREEN CARNATION mluví samo za sebe. Basista Ole Vistnes o sobě dává dostatečně vědět a jeho výrazné bublání je nepřeslechnutelné. Rovněž je spolu s Hidlem hlavním autorem hudby v nynější sestavě. Výraznou rytmiku má na svědomí také bubeník Tarald Lie Jr., který je současně i výhradním textařem („Rubicon“ byl ještě zčásti z pera Østena Bergøye).
Lyrika je ponurá, depresivní, dobře dokreslující chmurnou náladu aktuální řadovky. Trochu mám problém s kytarami, které mi přijdou dost jednoduché. Snaha o méně zkreslený zvuk pak zanechává kytarové riffy obnažené v prosté nahotě a delší kytarové pasáže poněkud nudí. Už od minula šly dříve výrazné elektronické plochy zcela do pozadí a klávesy pouze dokreslují atmosféru.
V jednotlivostech album „Darkest White“ nikterak nepřekvapí, nicméně jako celek funguje velmi dobře. Především to již není kapela, kterou jsme dlouhá léta znali jako TRISTANII. Je to TRISTANIA - dcera, která se narodila jako „Rubicon“. To si ještě nebyla zcela jistá, kterou cestou se vydat, zda čerpat z odkazu své matky, nebo nastoupit cestu jednoduchých, přímočarých písní.
Je příjemné zjištění, že nakonec zvolila střední cestu, ustálila se ve svébytné, soběstačné podobě a vytvořila si vlastní výrazové prostředky. Oproti minulé desce je novinka hudebně ucelená. Předkládá nám teskné melodie, které vykreslují ponurou atmosféru. Není však unylá, výrazná rytmika nenechá trojici zpěváků sklouznout do pomalého smutku a káru plnou hřbitovních kamenů tlačí energicky kupředu.
Většina písní na albu mi přijde zajímavá, nicméně zmíním pouze „Requiem“, pro její pěknou melodii, pro skvělý výkon Mariangely, pro dojemnou, intimní atmosféru a pro udržení vysokého standardu, který tato kapela vždy měla.
„Darkest White“ je podařené album, dle mého soudu mnohem lepší než „Rubicon“. Je temnější a ucelenější. TRISTANIA - dcera má svou vlastní podobu, zamračenou, zakrytou závojem a přitom zcela odlišnou než její matka. Vždy mezi nimi bude podobnost a stále budou porovnávány, ale přesto jde o dvě odlišné bytosti.
Na aktuálním albu dcera ukazuje, že by si ráda vybudovala stejný respekt, jako měla ve své době její matka.
TRISTANIA je zpět v podobě, která jí sluší nejvíce. Temná, nepřístupná, depresivní a přesto krásná.
7,5 / 10
Mariangela Demurtas
- zpěv
Kjetil Nordhus
- zpěv
Anders Høyvik Hidle
- kytara, zpěv
Gyri Smørdal Losnegaard
- kytara
Ole Vistnes
- basa
Einar Moen
- klávesy
Tarald Lie Jr.
- bicí
1. Number
2. Darkest White
3. Himmelfall
4. Requiem
5. Diagnosis
6. Scarling
7. Night On Earth
8. Cathedral (bonus)
9. Lavender
10. Cypher
11. Arteries
Darkest White (2013)
Rubicon (2010)
Illumination (2007)
Ashes (2005)
World of Glass (2001)
Beyond The Veil (1999)
Widow´s Weed (1998)
Remake (demo) (1997)
Vydáno: 2013
Vydavatel: Napalm Records
Stopáž: 51:59
Produkce: Christer André Cederberg
Studio: Christer´s Place
Skvělá placka; jak už tu někdo napsal, nejlepší od dob Ashes. Gothic metalu už tam je vážně jen stopový množství, ale koho to sere :-)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.